Puťák po rumunských horách

Putovní tábor po rumunských horách, který jsme si všichni představovali jako to nejdrsnější, co jsme kdy zažili, začal už v Budapešti, kde se konala večerní procházka podél Dunaje. Město bylo za letního večera úchvatné.

 

 

Maďarskou metropoli jsme opustili vlakem směřujícím přímo do Rumunska, měli jsme místenky, ale vagón byl téměř prázdný, takže si skoro každý zabral čtyř sedačku na spaní. Přes noc jsme, ale drželi hlídky, kdyby náhodou. Poklidnou noc vyrušil jen průvodčí a celní kontroly.

 

Do hor! Přešli jsme město, potom vesnici, až cesta konečně začala stoupat do prvního pohoří, na Čindrel. Strmé stoupání krajinou poničenou stékající vodou, vozidly a koňmi, co tahají klády do vesnice. Na prvních 100 metrech jsme se dostali k útesu, hluboko dole byla hromada čehosi, co vypadalo jako směs odpadků a ovčí vlny. Po následujících diskuzích vyplynulo, že vlastně mohlo jít o uhynulé stádo, prý se to děje běžně.

 

Po několika kilometrech a spoustě výškových metrech se konečně objevují hřebeny hor. Čindrel je krásný, planiny trav zkrocené stády ovcí se mísí s lesy. Z hřebenů jsou vidět níže položené vesnice, sem tam nějaká ta salaš a kam oko dohlédne, tam uvidí nějaké zbytky po chatrči, zbořené, polozbořené nebo jenom základy. Chatrče nejsou nijak velké, vešla by se tam tak akorát postel a ohniště. Do jedné zchátralé nahlížíme, nevypadá útulně. Stanujeme.

 

Večer když sedíme u ohně, potkáváme naše první stádo. Bačové se o nás nezajímají, dokonce ani psi, pozorujeme jak ženou ovce do velkého vodou vymletého koryta, co má býti asi cesta do údolí. Vede tam, to ano, ale cestu připomíná jen vzdáleně, čas si zvykat. Některé ovce mají zraněnou nohu, belhají se, nicméně jdou dál.

 

 

Na Čindrelu nám nepřeje počasí, výhledy jsou jen občasné, ale rozhodně stojí za to. Možná zaleží na osobnosti, ale když se vypařuje voda z lesů, mlha se válí v údolí, nebo když mraky pohlcují kopce a hřebeny, to se já nemůžu vynadívat. I přes déšť jsme si večeři uvařili na ohni.

 

Třetí den cesty nám hned z rána nabízí setkání se psy, co hlídají stádo. Nemilé, jsme vyplašení, držíme před sebou turistické hole a psi štěkají a vrčí. Jdeme pomalu dál svou cestou, ti vzadu couvají a drží hole, ti za nimi fotí, bačům je to jedno. Psi nás nakonec nesežrali, ani jsme po nich nemuseli házet kamením. Brzy jsme si zvykli a štěkajících psů jsme si moc nevšímali a oni si zato brzy přestali všímat nás.

 

 

Dalším pohořím, co nás čeká, je Lotru. Míla Nevrlý ho nazval loupežnickými horami, nepotkáváme zde však téměř nikoho. Hory jsou zde holé, plynulost travnatých plání ruší jen potoky a skaliska na vrcholcích a hřebenech. Po prvním hřebenu jdeme chladným mrakem, planiny jsou všude, kam člověk dohlédne a to i potom co vyjdeme z mraku. Zastavujeme se na skalnatém útesu a užíváme si pohledu hluboko dolů. Náš poslední den na Lotru začíná dech beroucím východem slunce, světlo vycházející z hřebenů hor se láme o mraky v údolí. Inverze. Den pokračuje návštěvou salaše, kam jsme byli pozváni místními a ochutnávkou toho nejlepšího sýru, co jsem kdy jedl! Nádhera! O kus dál za salaší lenošíme na louce.

 

 

Scházíme z Lotru a připravujeme se na další a poslední hory, na Šurean. Na silnici v údolí potkáváme osla, stojí tam v zatáčce uprostřed silnice a ani se nehne. Lákáme ho ze silnice na okurku, nejde. Když se přiblížíme s okurkou dost blízko, natáhne čumák a zblajzne ji. Ze silnice se však ani nehne. Auta, která upozorňujeme na stojící nebezpečí, projíždějí těsně vedle něho. Ukazujeme mu smyčku na laně, až na ni se rozhodne pohnout, jenže zůstává stále na silnici. Až trefa okurkou do jeho zadnice ho přiměje opustit vozovku. Pokračujeme dál k úpatí Šureanu.

 

K Šureanu si vybavuji Mílovu větu: "Bratříčku, nezkracuj si cestu kosodřevinou." Dobývání první šureanské hory bylo náročné, velké převýšení a žádná cesta. Proto jsme vyrazili přímo za nosem nahoru, k našemu štěstí žádnou kosodřevinu nepotkáváme. Vrchol stojí za všechnu námahu, odhazuji batoh a běžím za výhledem, přestože velkou část zakrývají mraky, těším se z monumentality hory, všechno okolo je tak malé.

 

Dalších pár kroků se ještě těšíme z obrovitosti planin s ovcemi a koňmi, dál už ale narážíme na lyžařské středisko. Celý zbytek Šureanu nás provázejí velké salaše, skoro farmy a vysílače. Naše poslední táboření vysoko v horách si ale užíváme, pozorujeme kolemjdoucí stádo ovcí a přicházející bouřku. Užíváme si silných poryvů větru, ale my co nemáme stan dělaný do hor, ho později během noci proklínáme.

 

 

Další dny už jen klesáme, hory jsou ale pořád krásné. Poslední den už procházíme vesničkami bahnitou cestou, na které bydlí prasata. Dole v údolí nám nabídne mladý melounář se svou dodávkou, že nás odveze do další vesničky, kde nám pojede autobus. Do dodávky jsme se naskládali, on se ani nenamáhal zavírat dveře, takže to bylo o něco záživnější. Na oplátku jsme si koupili dva melouny, zmizely v nás během chvilky.

 

Cesta vlakem je stejná, držíme hlídky a ruší nás jen celníci a průvodčí. Budapešť navštěvujeme tentokrát brzo ráno, stíháme i procházku městem. Po týdnu v horách si pak v autobusu připadáme podivně, ti co chodili v celokožených botách mají zakázáno si je sundat, my ostatní na tom se stavem svých nohou nejsme o moc lépe.

 

Naše expedice končí gilwelským kruhem na autobusovém nádraží v Liberci. Všichni doufáme, že tato návštěva rumunských hor nebyla naše poslední.

 

Meloun

 

Fotogalerie: http://tricatytreti.rajce.idnes.cz/Putak_Rumunsko/