Den devátý (9. 7. 2010)

Po další tůře, další odpočinkový den. V zásadě se neliší od předchozích. Za zmínku snad jen stojí návštěva klasického amerického Comic Book Shopu, kde jsme si koupili nějaký ten komix a rozhodně se sem ještě vrátíme.

Den desátý (10. 7. 2010)

Nakonec super líný den. Po noční bouřce a s výhledem na odpolední a noční lijáky v oblasti White Mountains se rozhodujeme zůstat v kempu. Vzhledem k tomu, že zároveň končí první běh, tak máme možnost si večer v klidu ugrilovat nějaké to maso.

Den jedenáctý (11. 7. 2010) – West branch of Pemigewasset Wilderness

Po únavném přechodu Presidential Range a stejně únavném super líném dnu se rozhodujeme, že uděláme změnu v našem původním plánu. Místo dalšího zdolávání vrcholů zařazujeme relativně odpočinkovou, 20 mil dlouhou, trasu západní částí Pemigewasset Wilderness. Další změnou je, že na ní vyrážíme na lehko s tím, že budeme spát někde u parkoviště.

Nakonec to byl takový slušný sedmihodinový „sprint“. Po tři hodiny držíme slušné tempo tří mil za hodinu a v klidu dorážíme na předpoládané místo oběda. Odpolední část vede již poněkud horším terénem, resp. její první třímílový úsek. Během těchto tří mil, které hojně vědou místními potůčky a bažinkami, zhruba třikrát ztrácíme cestu pod nohama a prodíráme se lesem. Naštěstí se vždy někde vynoří, takže nás to zas tak moc nebrzdí.

Na Zipův popud se také vydáváme k místním vodopádům, které nakonec nenacházíme.

V sedm večer již na parkovišti vaříme polévku a hledáme místo na spaní. To nalézáme na druhé straně řeky. Nicméně dobré dvě hodiny bojujeme s nesmírně vtíravými pidimuškami, které koušou více, jak kdejaký komár. Jakmile teplota alespoň trochu klesne, v klidu usínáme.

Den dvanáctý (12. 7. 2010) – Mt Moosilauke 4802ft

V kempu, kde máme svou základnu, je tradicí, že první celý den druhého běhu, se celý kemp naskládá do klasického žlutého školního autobusu, a vyrazí k nedaleké hoře Mt Moosilauke. Cílem je, aby celý kemp zvládl tento 3,5 míle dlouhý výstup s převýšením 2302 stop (ovšem po zdejším šutroidním terénu) pod dvě hodiny. Naše malá skupinka se domluvila a zatímco kempaři tímto výstupem začínají svůj čtyřtýdenní pobyt, pro nás to byl závěr turistiky.

Dopoledne, po velmi vydatné snídani, která spíše připomíná oběd, dorážíme na parkoviště pod horou a po dvou hodinách čekání doráží žlutý autobus. Následujeme kempaře k jejich „startovní“ čáře a hurá na poslední výstup.

Výstup, jak jsme si již zvykli, probíhal ve slušném vedru. Ač je většina cesty lesem, zmíněný terén nadělá dost problémů. Nicméně se na vrchol dostáváme pod hodinu dvacet minut a celý kemp doráží do hodiny a pětatřiceti minut.

Na vršku chvilku odpočineme a potom následuje sestup k autu. Podle navigace vyrážíme zpět do kempu, abychom se vykoupali a mohli ještě vyrazit vyprat. Nicméně nás navigace vede po cestě, na níž chybí jedna zásadní věc. Tou věcí je most přes řeku Connecticut. Otázka je, proč, když na starých mostních pilířích vesele rostou stromy, je tento most stále v databázi místní navigace. Na druhou stranu nikdo neztrácí dobrou náladu a je o čem psát :) .

Den třináctý (13. 7. 2010)

Po ukončení turistické části je na programu opět odpočinkový den, ikdyž jen vzdáleně. Čeká nás nákup a balení věcí na týdenní vodu, která je odsud sice něco málo před 250 mil, ale autem kolem sedmi hodin (pokud pojedeme podle předpisů).
Toto je tedy náš poslední vstup před odjezdem na vodu. Předpokládáme, že se zde objevíme i po návratu, nicméně v nejhorším případě dopíšeme zbytek z pohodlí domova.

• Mapky tras (a případný další popis) a další fotografie doplníme po návratu, takže někdy v srpnu.
• Také zde pravidelně vychází NT, takže bude přílohami též po našem návratu.
• Předpokládané další pokračování někdy kolem 22.-23. 7. nebo taky až po návratu domů.