Den čtrnáctý (14. 7. 2010)

Dlouhá cesta autem, asi osm hodin, na vodu.
Cestou se zastavujeme v Pinkham Notch, parkoviště pod Mt Washington, kde dokupujeme nějaké suvenýry a již ve čtyři odpoledne čekáme na Paula z Kathadin Outfitters, od nichž si půjčujeme kanoe a odjíždíme na Chamberlain lake, kde před šestou odpolední začínáme naši 92 mil dlouhou plavbu prvními dvěma mílemi na Ledge Point, kde je naše první tábořiště.
Před příjezdem ke Kathadin Outfitters nás překvapila průtrž mračen, ale jak přišla, tak odešla a dál už bylo jen azůro :)

Den patnáctý (15. 7. 2010)

Opět je naprosto skvostné počasí a tak to pěkně připaluje. Nikam moc nespěcháme a tak se na vodu dostáváme kolem osmé hodiny.
V plánu je něco kolem 19 kilometrů po Chamberlain lake a Eagle lake. Jedno kratičké přenesení přeh hrázku. Plavba nám však jde pěkně od pádla a tak obědváme na místě, kde je plánovaný nocleh. A díky krásnému počasí se rozhodujeme, že prostě pojedeme, dokud to půjde.

Vyplouváme dále na Tramway (pozůstatek po železnici, která ve třicátých letech minulého století sloužila jako spojka mezi zmíněnými jezery pro transport vytěženého dřeva, které dále po železnici putovalo do papírny v Millinocketu, Maine, a to včetně starých lokomotiv, které se nevyplatilo transportovat, tak tam zůstaly a je z nich pěkná zrezlá atrakce) a pokračujeme dále severozápadním směrem. Cestou potkáváme rangera, který nám vstřícně poskytuje informaci o počtu před námi plujících skupinek, volnosti místních kempovišť a nejbližším počasí.
Nakonec během tohoto dne zdoláváme i zítřejší dávku a tak s vědomím, že auto budeme mít v cíli také o den dřív jsme rádi, že máme jednodenní rezervu pro případ nepříjemného počasí. Jak se dále během plavby ukáže, CML udělal v plánu malou chybku a tak se tento den navíc vlastně stává druhým dnem navíc, protože sedmidenní plavba nekoresponduje se sedmi domluvenými nocmi…

Den šestnáctý (16. 7. 2010)

Dnes přišly na řadu první a jedinečné peřeje. Chase Rapids, jak se jmenuje devítimílový úsek pod Churchil Dam. Dopoledne rangeři pouštějí trochu více vody a to proto, aby to byla větší sranda a aby se to dalo sjet. Místy voda obtížnosti WWII, ale spíše z důvodu vyšších vln, které nás slušně zalévají a tak Hypo s Pompem musejí zastavit po první větší dávce a vylévat. Zipovi se Spacákem stačí vylévačka.
Při průjezdu peřejemi ustanovujeme náš rychlostní rekord a to 10.5 mil za hodinu.

Den sedmnáctý (17. 7. 2010)

Dnes nám přál i vítr, takže na dalších jezerech, která překonáváme, roztahujeme pláštěnkové plachty a poměrně slušnou rychlostí s podporou větru v zádech si usnadňujeme cestu. Má to něco do sebe.
Následně splouváme kus řeky, která vyústí do dalšího, již posledního, jezera Round Pond. Nacházíme místo k táboření a zakempujeme. Je tu dost větrno, což se později večer ukáže jako předzvěst bouřky. Dvě bouřky si na jezerech, která máme za sebou, daly sraz a pořádně to roztočily. Obloha je v noci občas jako ve dne, nicméně náš tyto bouřky spíše minou, takže další noc na pohodu.

Den osmnáctý (18. 7. 2010)

V plánu je dnes dojezd až na vodopády, ale vzhledem k výše zmíněné chybce při plánování a dvoudennímu náskoku (auto budeme mít převezené až v úterý, takže není kam spěchat), se operativně rozhodujeme trasu rozdělit a tudíž nás čeká krátká štreka z Round Pond na Five Finger Brook kemp, což jsou cca čtyři hodiny.

Cestou konečně potkáváme Moose, takže se Zip může v klidu vrátit domů. Místní zvířena (orlové, Moosové, králíci, kachny apod.) nemá vzásadě nic proti lidem, asi je moc nevídají, také takové pěkné safari.

Den devatenáctý (19. 7. 2010)

Z Five Finger Brook kempu do Allagash Falls je to asi čtyři hodiny pádlování. V podstatě již odpočinkové dny.
Poprvé se však mění počasí a tak asi dvě hodiny pádlujeme v dešti, který postupně sílí, nicméně na intenzitě nabyde až poté, co postavíme u vodopádů tábor a schováme se pod plachtu.
Volný čas trávíme u Ligretta, které přivezl Hypo a které se stalo nejlepším zabíječem času (hned po Čakovi).

Den dvacátý (20. 7. 2010)

Posledních dvanáct mil z Allagash Falls do Allagash Village, kde máme převezené auto a kde zanecháme lodě. Počasí se pěkně vybere a tak v klídku kolem jedné hodiny doplouváme do našeho cíle. 92 mil na vodě úspěšně zakončenou.
Nacházíme se u hranic s Kanadou, řeka St John, do které se Allagash river vlévá, je hraniční řekou. Navigace nás tvrdohlavě žene přes Kanadu, my se ovšem nedáme a tvrdohlavě jedeme po silnici číslo 1, která se po nějaké hodince napojí na dálnici I95, která nás vede již relativně známou cestou.
500 mil jako v Indianapolis nám zabere něco víc jak 10 hodin cesty. O půlnoci uleháme v kempu do spacáků.

Den jedenadvacátý (21. 7. 2010)

Dopřáváme si delší spánek a vstáváme v deset hodin. Pompo zatím přenosil věci z auta a započal sušení stanů a loďáků.
Vyjíždíme do města, do knihovny, do China station na oběd, který zbyde i na večeři. Večer vypereme a za stálého deště, který se zvečera přihnal, se vracíme do kempu.

Den dvaadvacátý (22. 7. 2010)

Relaxujeme, zjišťujeme, co se tu dá navštívit další dva dny (možná Vědecké Muzeum, Muzeum Corvette, továrna na zmrzlinu Bena a Jerryho, MayFlower a Cape Cod a samozřejmě Boston – bohužel neuvidíme baseballový zápas, protože místní Red Sox hrají šňůru na hřištích soupěřů).

• Mapky tras (a případný další popis) a další fotografie doplníme po návratu, takže někdy v srpnu.
• Také zde pravidelně vychází NT, takže bude přílohami též po našem návratu.
• Předpokládané doplnění o galerii, video, NT a další sumář někdy do konce srpna.