Vlčácká Mikulášská výprava

Výprava se sice jmenuje Mikulášská, ale s Mikulášem měla společného poměrně málo. Sešli jsme se v hojném počtu 11 lidí, z čehož dva byli vedoucí (Jitka a Caesh), tři byli členové skautské družinky (Mlejnek, Betoneček a David Havlíček) a konečně šest vlčat (Merlin, Marian, Max, Vojta Šlapák, Klíšťák a Fanda Vích). Tentokráte jsme vyrazili na Horo chatu v Horním Sedle u Hrádku nad Nisou. Je to luxusní budova s centrálním topením, krbem, měkkými postelemi, hezky vybavenou kuchyní, atd. atd. Za normálních okolností měkota, ale tentokrát jsme to docela vyhmátli, jelikož celý víkend teploty nevystoupily nad –10°C. Stěžovat jsme si nemohli a to i přesto, že v baráku zamrzla voda, z vodovodů při příchody koukaly jen rampouchy a chvíli trvalo, než to po našem příchodu rozmrzlo. Navíc kotel běžel celou dobu na plný výkon a nafta, kterou normálně spotřebuje za víkend, byla v tahu v sobotu nad ránem.

Čekal nás poměrně bohatý program. V pátek jsme se položili základy dvěma nepřátelským bunkrům, které se následně měly stát hlavními baštami v lítém boji. Pracovali jsme za světla pouličních lamp a málem jsme zdevastovali pod sněhem ukryté mraveniště, na což nás velmi laskavě upozornil soused, majitel pozemku, na němž bunkry stály. Naštěstí snad opravdu jen málem. Večer se později nesl v duchu soutěže s vlaštovkami, kterou ale vedoucí nevymysleli nejlíp, protože na předních místech se umísťovaly vlaštovky připomínající spíš zmačkaný papír do kuličky. Vojta a Mlejnek by mohli vyprávět…

Taktéž jsme se pustili do čtení o Nováčkovi Bubáčkovi, aniž bychom tušili, že tu knížku nakonec dočteme. Vojta s Davidem se přitom pustili do parodování, načež vznikl vlastní souhrný text zachycující nejdůležitější momenty: tak například: „Novák Bubák má 150kg… Chce si sbírat dojmy do kufru. Neví, co je to dojem…“ Nutno přiznat, že v tomto duchu se Vojtova verze nenesla dlouho a vedoucím se následně musela číst jen „píp-verze“, protože originál by autory stál hooodně kliků!

V sobotu jsme vyrazili na výlet do tajuplných Obrvégrů. Mrzlo až praštělo, a tak si z výpravy kromě omrzlých nosů i jiných tělních výběžků asi nejvíc pamatujeme Merlinovo naříkání, že ho studí nohy. Aby ne, když měl tenké ponožky a navíc boty plné sněhu, jelikož zjevně nevěnoval adekvátní pozornost jejich zavázání. Betoneček navíc prokázal, že se řídí heslem: „Buď připraven!“, když vytáhl z kapsy náhradní tlusté ponožky. Merlinovy boty byly mezitím ale pevně nasazené a zavázané (jedna bota Caeshem a druhá Jitkou – takový měl servis!) a do cíle zbýval jen asi kilometr. Čili ponožky se nevyužily, ale to Betonečkovu slávu nezmenšuje.

Pak jsme toho stihli ještě mnoho: dokončili jsme bunkry tak, aby do nich mohly být schovány svíčky, připravovali si večerní hostinu (ovoce a chlebíčky), vymýšleli ostatním osobní malovaná přáníčka, povídali si o Mikuláši a jeho příběhu, bojovali o bunkry zvláštním způsobem (hrálo se na tahy a každý mohl buď popojít 5 kroků, popojít 3 kroky a vystřelit a nebo 2× vystřelit), atp. Večer u hostiny jsme pak měnili vzájemně vlastnoručně vyrobené chlebíčky a dívali se do přáníček. Podle obrázku jsme zkoušeli hádat adresáta a občas to bylo poněkud depresivní. V obrázcích převládaly různé druhy střelných zbraní, gilotin, lebek se skříženými hnáty i různých symbolů, jejichž jméno se ve slušné společnosti ani nedá vyslovit. Ale občas se tu vyskytly i dobré nápady – třeba úplně prázdný obrázek pro Mlejnka, což poukazovalo na to, že málo mluví.

Úplně navečer jsme vyrazili ještě na chvíli ven. Potmě jsme držíce se za ruce putovali za zvuem zvonečku. Ten nás dovedl až k bunkru, ve kterém hořely svíčky. Zazpívali jsme si tu Valčík na rozloučenou, abychom se rozloučili se skautským rokem a v duchu vzpomenuli na všechny kluky i holky (kterých je ovšem o poznání méně), kteří prošli smečkou a už do ní nechodí. Mlejnek s Davidem dodatečně získali svou vlastní skautskou stezkou a hned po návratu se s vervou pustili do jejího plnění. Nutno říct, že to nebude žádný med. Lišák je ras a vymýšlí samé těžké úkoly. Při návratu od bunkru jsme zkoušeli nést zapálené svíčky, ale okolní vítr byl nakonec mocnější. A boty si tentokrát pořádně nezavázal Vojta, načež u bunkru zakopnul a boty nechal za sebou. No, proč se neprojít po sněhu bos?

Neděle se nesla v duchu úklidu. Bylo třeba všechno vysmejčit, umýt, utřít, vynést, zabalit a vůbec. Navíc byl v našem okolí spatřen zvláštní druh živočicha, v našich šzeměpsiných ířkách velmi vzácný. Ano, je to polské kuřátko! Ten živočich, jehož zemi objevil velmi dávno praotec Kuřech při pohledu z hory Kuříp. Úklid nám šel od ruky a cesta na vlak poté při promýšlení všech detailů týkajících se života, zvyků a historie polských kuřátek taky. Díky tomu jsme měli čas zastavit se v Hrádku ještě v cukrárně a důstojně tak oslavit Jitčin svátek. Škoda jen, že neměli kuřata!

A na závěr je třeba ještě uvést novou verzi pokřiku smečky:

My jsme kluci jako buci, vyrostou z nás mořské slepice. Předjedem vás za chvíli, jsme kuřata Flotily!